Wildspitze 3774 m.n.m a Ötztalské Alpy
    Máme 13. 7. 2013 a po dohodě s Jirkou vyrážíme směr Rakousko – Otztalské Alpy. Jedeme přes Německo, a skoro až na místo (800 Km), do Rakouského Ventu, po dálnici. Ve Ventu jsme něco kolem druhé hodiny ranní, a tak zaparkujeme a jdeme rovnou lehnout, neboť ráno nás čeká perný den, a to vlastně další 4 také, neboť chceme za 3 dny vystoupat na 4  hory vyšší 3000m.  Naším hlavním cílem je druhá nejvyšší hora Rakouska, Wildspitze 3774m.n. m.  Začneme ale popořádku.     Ráno vstáváme v 6 hodin a balíme věci, které budeme na výpravu potřebovat. Parkoviště opouštíme bez placení, ale jinak se tu vybírají 4 eura na den. Z Ventu vyrážíme lanovkou na mezistanici Hochvent 2356 m, což nám ušetřilo spousty času a hlavně se jedná o dost neatraktivní část, kde opravdu o nic nepřijdete. Tak a teď už po vlastních až dokonce. Přestrojujeme se do kraťasů, a vyrážíme směr chata Breslauer Hutte 2844 m. Závěrečné stoupání na chatu, je opravdu prudké, ale nic co by se nadalo ujít, a tak po chvilce sedíme na terase a dáváme si odpočinkové pivo za 4,5 eura. Pokračujeme, směr malé jezírko, kde máme dle mapy v plánu přespat. Není daleko, asi 15 min, a tak po chvilce připravujeme bivak, neboť zde bude naše první noc a zároveň základní tábor pro 2 výstupy. Máme štěstí, neboť za námi přichází ještě jedna dvojice z Čech a bivak je tu jen jeden. Oni mají však stan, což my jsme tentokrát nebrali, a udělali jsme dobře, neboť další 3 kila na zádech nic moc . Bodou to naši sousedi do druhého dne a tak trochu klábosíme, a sdělujeme si zážitky a plány.     S Jirkou ještě dnes vyrážíme malé zahřívací kolo na první třítisícovku na Urkundkolm 3134 m.n.m.  Cesta není nijak náročná, jen to stoupání, které dává mému dechu zabrat, ale jinak je všechno v cajku. Krásné výhledy a naše první třítisícovka. Nahoře strávíme asi 2 hodiny, neboť nemáme kam spěchat, a cestu dolu si krátíme suťoviskem a sněhovým polem, což nám ušetřilo minimálně hodinu cesty, ale hlavně kolena, která budeme ještě potřebovat. Večer uleháme už kolem 19 hodiny a budíka dávám na 4:30.
Den 1
    Noc, vedle zamrzlého jezírka a kolem sněhu, proběhla, nato, že jsme měli jen spacáky a žďáráky v pohodě, a tak vaříme snídani, a těšíme se krásnému dni a hlavně hlavnímu našemu vrcholu Wildspitze 3774 m.n.m. Vyrážíme ještě za šera, ale má to svoje důvody, a to hlavně pevnost ledovce a nebude se nám to alespoň při výstupu tolik bořit. Jdeme jen na lehko a bereme jen to nejnutnější (mačky, cepín, sedák, lano, helmu a hlavně pití). Zbytek zůstává v hlavním táboře, neboť tady se nemusíte bát, že vám někdo něco ukradne. První část cesty vede po moréně, a ke konci po ledovci, který se prudce zvedá do sedla Mitterkarjoch 3470 m.n.m. Je to opravdu záhul a jsme nuceni nasadit mačky neboť stoupání je kolem 45°. Do sedla z konce ledovce je udělaná ferata, neboť zde dochází k nejčastějším úrazům.  Po překonání sedla se ocitáme v úplně jiném světě. Kolem nás jen sníh a led a krásné modré nebe. Navazujeme se na lano a po vyšlapané pěšině ve sněhu postupujeme, až k pravému dvojvrcholu  Wildspitze (3774m). Máme dobré počasí a hodně sněhu, a tak nejsou vidět skoro žádné trhliny, které jsem zde dle fotodokumentace čekal. Pod námi jsou určitě, ale jde se hned lépe . Pak už jen po skále s ledem a jsme na vrcholu u kříže Wildspitze (3774m). Je zde pár horolezců, a tak děláme fotodokumentaci a pokračujeme po úzkém hřebínku na druhý vrchol, který je celý pod sněhem a je zde krásná převěj. Je odsud vidět celé Otztalské Alpy a nedaleký Ortler. Zde jsme zcela sami a tak opět fotíme, a rozhodujeme se, že dolu sestoupíme jinou cestou, která není tolik chozená. Je to paráda po ledu a prudké klesání a tak za pomoci cepínu a maček sestupujeme do údolí na ledovec, kde se napojujeme na výstupovou trasu a po ní jdeme až do základního tábora. Pod sedlem Mitterkarjoch vidíme ještě zásah helikoptéry a záchranáře na laně, neboť někdo ze sedla spadl a zranil si nohu (je to tam opravdu hodně prudké).  V základním táboře dáváme malou pauzu a balíme věci pro další přechod, kde vybudujeme další bivak pro další výstup.
Den 2 
    Cesta vede morénou, sněhem, a hlavně se tu mění i struktura skal, tak je všechno tak trochu jinak barevné a pestřejší. Je to ovšem dlouhý přechod, ale užíváme si to a tak k chatě Vernagthtt (2755) dorazíme skoro za šera. Dáváme 2 pivka jako odměnu a jdeme bivakovat k nedaleké vodárně, kde si nás nebude nikdo všímat. Povečeříme a uleháme, neboť ráno budík opět brzy, tentokrát však na 5:30 hod     Rychlá snídaně a vyrážíme opět na lehko na dva vrcholy. Stoupání opět začíná po moréně, a je to únavné, ale přichází ledovec a tentokrát si cestu plánujeme sami, a tak sice prudkým stoupáním, ale zato nejrychlejší, dosahujeme sedla docela v dobrém čase. Jako první volíme vrchol Mittlere Guslarspitze (3128m), kde nás čekají opět krásné výhledy a focení u kříže. Pak po hřebínku přejít na náš poslední, 4 vrchol a tím je Hintere Guslarspitze (3147m). Z něho je krásný výhled na obrovský ledovec. Poslední fotografie na vrcholu a zpátky do sedla, kde se rozhodujeme, že si cestu zkrátíme jízdou po zadku. Je to  šupa a ač, to na videu tak nevypadá, je to prudké, dlouhé 300m  a hodně tvrdé. Ten zážitek, se ovšem nedá popsat a je to velká sranda, a hlavně, a o to nám šlo, to ušetřilo hodinu času a kolena. Tak a teď, už nudná cesta do základního tábora, zabalit a vydat se nekonečným pochodem do Ventu, přes chatu Hochjochhospiz (2412). Cesta vede krásným údolím, kde teče veškerá voda z ledovců, a tak je se na co dívat při této opravdu dlouhé túře zpět k autu do Ventu. Máme to naplánováno dobře, a tak ani teď na parkovišti nikdo není, takže jsme tu stáli 3 dny zadarmo .
    Za celé 3 dny jsme nachodili 42km. S vodou tu nejsou problémy a je opravdu kde brát. Počasí vyšlo dle předpovědi, opravdu suprové a na takové výstupy, asi až moc teplé, neboť přes den jsme měli pořád kolem 40-50°C a v noci kolem O°C. Ještě dnes, kdy toto píši, mám rty jeden velký opar, jak nás to sežehlo. Ovšem nic se nevyrovná tomu, co jsme zažili, a hlavně viděli. Nedá se to popsat ani vyfotografovat musí se to zažít. A proto, kdo jste trochu otrlejší povahy, a nebojíte se výšek nezbývá než vyrazit. Bylo to zatím to nejkrásnější, kde jsme s Jirkou byli a hlavně Wildspitze (3774m), je zatím náš nejvyšší vrchol.     Cestou domů se ještě stavujeme v obci Lehn, kde přespíme pod vodopádem, který ráno fotím a Jirka si dává feratu podél vodopádu. Pokračujeme směr Německo, kde se zastavujeme v Olympijském městě Garmisch a procházíme Soutěsku Partnachklam, která je opravdu nádherná a stojí za povšimnutí.
Den 3
Den 4
Tím naše expedice končí, a myslím, že jsme toho za těch pár dní stihli opravdu hodně. Já děkuji horám, za všechno co nám umožnily, a budu se těšit příště. Jirka
Panorama z celé akce
Trasa - vrcholy - spaní
Trasa - vrcholy - spaní